Pekli několik dní perníková srdce, husary a panenky. Vyložili je na prkna, aby chladly - a již tu byl malý Alfonsek, přivolali ho, aby zdobil jejich výrobky barevnou cukrovou hmotou, kterou vymačkával z papírového kornoutu. Ozdobným písmem pak psal na ně veršíky a věnování. Jako školák se Mucha pravidelné zúčastňoval slavných ivančických Školních radovánek, velkých národních slavností, které v první polovině minulého století založil národní buditel Tomáš Procházka.

       Z mladých let se zachovaly na Alfonse Muchu v Ivančicích zajímavé památky: psaníčko s blahopřáním rodičům z r. 1870 k novému roku, iniciálka „AM" vyrytá do lavice v kostele vpravo od hlavní chrámové lodi a první podepsaný jeho obraz, představující Johanku z Arku, datovaný 1875. Je to tedy první jeho zachovalý obraz, který maloval v 15 letech. Je tu fotografie 18-letého Muchy, ukázka jeho písma, když byl písařem u c. k. okresního soudu v Ivančicích, i titulní list obecní matriky, kterou Mucha vyzdobil. Tyto památky s mnoha jinými jsou vystaveny v jeho síni.

A. Mucha s rodiči a sourozenci v roce 1880

       Učitelé naléhali na otce, aby nadaného synka dal studovat. Na studiích však jíž byly tři děti. Aby také Alfons mohl studovat na Slovanském gymnáziu v Brně, musel se živit jako zpěvák dómu na Petrově, kam ho doporučil hudební skladatel Pavel Křížkovský. Později byl písařem v Ivančicích, a tehdy se marně pokoušel o přijetí do pražské malířské akademie. Životem se musel Mucha tvrdě probíjet, jeho cesta ke slávě nebyla snadná. Byly doby, kdy si bochník chleba rozdělil křídou, aby s krajíčky vyšel. Na čas zakotvil ve Vídni u firmy, jež zhotovovala kulisy pro divadla, ale zakrátko o tuto práci přišel, neboť hradní divadlo vyhořelo a firma neměla zakázky. V Mnichově byl předsedou spolku slovanských umělců „Skřeta". Roku 1887 následovala Muchova cesta do Paříže, ale po jistém čase jeho mecenáš podporu zastavil. Mucha se živil několik let jako ilustrátor. Také v Paříži byly jeho ateliéry vyhledávány umělci a Mucha radil, mladým nezištně pomáhal, poskytoval přístřeší. Přicházeli k němu čeští umělci - Bílek, Brožík, Dědina, Hynais, Marold, Kupka, Uprka, Ženíšek. Po pařížském období vytvářel mnoho let své životní dílo Slovanskou epopej, a to na Zbirohu v Čechách. Toto jeho životní dílo je umístěno v moravskokrumlovské zámecké galerii. Je to v naší republice jediná síň, zcela věnována životu a dílu slavného mistra.

       Osudový byl pro něho přelom let 1894-95, kdy dostal zakázku na plakáty pro herečku Sarah Bernhardtovou a stal se rázem velmi populárním. Svým dekorativním stylem si vydobyl světovou slávu - toto pojetí děl a jeho široké uplatnění dostalo název „styl Mucha". Krátce žil v Mikulově, kde se živil prodejem svých obrazů. Vedle plakátů a divadelních scén navrhoval také kostýmy, klenoty, příbory, nábytek, interiéry. Zasáhl do vývoje světového umění tak hluboce, že se stal spolutvůrcem nového slohu secese. Alfons Mucha je autorem prvních poštovních známek po vzniku Československé republiky a našich prvních bankovek. Za hranicemi bylo jeho dílo oceněno nejvyššími řády. Francie ho poctila nejvyšším státním vyznamenáním, jmenovala jej r. 1900 rytířem Čestné legie a později důstojníkem Čestné legie. Bulharsko ho vyznamenalo l. komandérským křížem a v r. 1926 zlatou medailí za vědu a umění. Málokdo dnes např. ví, že Mucha byl u zrodu filmu a že bratři Lumiérové v jeho ateliérech před vybranou společností předváděli první pokusy s promítáním filmů. Český malíř představoval svým hostům vynálezce kinematografie. Stejně tak stal Mucha u zrodu prvních řiditelných vzducholodí, neboť Santos-Dumont byl jeho přítelem. Vedl bohatou korespondenci s umělci světových jmen a také s moravskými malíři, např. s Aloisem Kalvodou a se svými ivančickými přáteli.

       Do Ivančic, svého rodného města, přijížděl Mucha nejraději na Jakubskou pouť. Se svými vrstevníky společně oslavil své narozeniny a pak si vyšli na kopec nad městem, kde se zájmem sledovali pouťový ruch. Za kaplí rozložil svůj stánek lidový umělec Jakub Svoboda a Mucha se tu nikdy neopomněl zastavit a pohovořit se svým „kolegou". Zakoupil si Svobodovy pouťové pohlednice s obrázky a veršováním a vyptával se, jak jde život. Měl radost ze Svobodovy tvorby. - „My umělci jsme na tom byli vždycky špatně, že ano, mistře," hovoří Jakub Svoboda a poklepává přitom umělci světového jména na rameno. - „Máš pravdu, Jakube," odpovídá dobrácky Mucha - „na růžích jsme nikdy ustláno neměli."

A. Mucha kupuje od Jakuba Svobody pouťové písničky ...

       Mucha pořádal přátelská „sezení“. Na těchto společenských večerech u Muchy bývalo na 80 - 100 hostů, aby vyslechli hudbu, zpěv a aby si vyměnili názory o umění. Přátelé si na svých besedách vyprávěli především o tom, co se jim podařilo, o svých rodinách a zajímavých událostech. Mucha byl dobrý společník, jemný, uhlazený. Rád si zazpíval, zahrál na kytaru. Všude, kam přišel, dovedl získat mnoho přátel z uměleckých kruhů.

Posezení s přáteli ...

       Alfonse Muchu někdy doprovázela manželka Maruška, rozená Chytilová. Se svými ivančickými přáteli se potěšili rozhledem od Jakuba po kraji, obdivovali romantická údolí tří řek, zařezaná do zelených strání, měli radost z dalekých výhledů na modravou Pálavu i z malebně rozloženého města. „Jaká je to krása," podivoval se Mucha znovu a znovu typické ivančické věži na náměstí, kterou tak rád maloval. „Nemohu se toho pohledu nasytit," říkával. Býval často hostem u Bergerů. Vzpomínal na těžké doby svého mládí, na své umělecké počátky, kdy se živil ilustrováním knih, časopisů a různými dekorativními návrhy. Při návštěvě prosil paní domu, aby mu upekla bramborové placky, jaké dělávala jeho maminka. Jindy si vzpomněl na povidlovou omáčku. Chutnala znamenitě a často žádal o nášup, vzpomínala paní Bergerová. Z polévek měl něj raději česnečku nebo fazolovou. Největší lahůdkou však byly švestkové knedlíky se švestkami z ivančických Nových hor pod Jakubem... Takové pařížští kuchaři neuměli. Někdy si je Mucha s Luďkem Maroldem připravoval sám, mák však v Paříži sháněli po náprstcích v lékárnách, protože mák jako potravinu tam neznali. Paříž Mucha dobyl svými slavnými plakáty pro divadelní představení velké francouzské herečky Sáry Bernhardtové. Byla ředitelkou divadla a svým uměním dovedla strhnout všechny diváky. Mucha pro ni kreslil plakáty, navrhoval scény a kostýmy.

       Kresby spolutvůrce evropské secese, obrazy, plakáty, portréty, jeho práce z dob akademických studií a zajímavé dokumenty o jeho životě a díle máte možnost zhlédnout na stálé výstavě v Památníku Alfonse Muchy, Palackého náměstí 9 (sídlo KIC - Kulturního a informačního centra Ivančice). V Muchově síni vedle portrétů, pastelů a kreseb jsou vystaveny také jeho plakáty, ukázky ilustrací knih, např. de Flersova llsée, 50 kompozic Seigno-bosovy knihy Scény a epizody z německých dějin. Znalce umění zaujmou jeho práce z doby pobytu na studiích. Jsou to vzácně originály, kresby uhlem, znázorňující mužský akt a Feathon z řecké mytologie. Stálou expozici doplňují fotografie, dopisy, návrhy šperků, příborů a nábytku, paleta se štětci a jiné osobní památky.Po pařížském období, od roku 1910 se pak na zámku ve Zbirohu po 18 let věnoval tvorbě Slovanské epopeje, cyklu 20 rozměrných pláten s výjevy klíčových událostí v dějinách slovanských národů. Dílo bylo poprvé vystaveno v Praze roku 1928 a mistr je rovněž hlavnímu městu daroval.

       Alfons Mucha zemřel v Praze. Bylo to v prvním roce nacistické okupace, kdy nacisté tvrdili, že české země jsou „odvěkým říšským územím", vystupovali jako panský národ nadlidí a všechno české bylo u nich méněcenné. Začali bezohledně germanizovat a kuli plány, co udělají s českým národem po vítězné válce, až uvolní prostor Čech a Moravy. Část vyvraždí, část přestěhují a zbytek poněmčí... V takovém dusném ovzduší se konal ve středu 19. července 1939 na vyšehradském Slavíně pohřeb tvůrce monumentální Slovanské epopeje, již dokazoval v duchu Palackého, že naše dějiny jsou stálým potýkáním a odvěkým zápasem Slovanů s Germány, na jejichž mohutných plátnech zobrazoval vítězství Žižkovo nad Zikmundovými křižáky, vítězství Slovanů nad řádem německých rytířů v bitvě u Grunwaldu 1410 a jíž Alfons Mucha vléval do našich srdcí myšlenku odporu proti německému násilí, myšlenku odvahy, síly a statečnosti, víry v budoucnost.

       Za české výtvarné umělce se s velkým zesnulým rozloučil Max Švabinský a za rodné Ivančice odborný učitel Josef Říha, který pronesl tuto řeč: „Posvátná půda staroslavného Vyšehradu přijímá opět ve svůj klín jednu z hmotných stránek členů našeho národa, kterým bylo určeno, aby svým duchem a svou prací šířili ve světě znalost o jeho kulturním životě a poslání. Všechny kraje a města naší vlasti vzpomínají pak zde na pražském Slavíně zvláště oněch význačných duchů národa, jejichž kolébka stála kdysi v jejich středu. Také naše jihomoravské Ivančice vzpomínají dnes v tichém smutku odchodu našeho slavného rodáka Mistra Alfonse Muchy; mají při tom živé vědomí podílu na duchovním růstu národa. Neboť dneškem vstupuje třetí rodák ivančický, majíc bezprostřední účast na rozmachu novodobého kulturního života českého, do řady těch, jejichž památka zůstane pro nás věčná: k národnímu buditeli Beneši Metodu Kuldovi a českému historiku dr. Václavu Novotnému řadí se dnes jméno třetího rodáka ivančického, jehož umělecká tvorba svým významem daleko přesáhla hranice naší vlasti.

       A jestliže jsme hrdi na to, že náš vzácný rodák nikdy nezapomínal na své rodiště, ale rád se k nám ve volných chvílích vracel, slibujeme také my za celý náš drahý kraj, že s láskou a vděkem budou Ivančice povždy vzpomínat těch, kteří jejich jméno v národě svým životním dílem oslavili. Mistře drahý, budiž Vám v posvěcené zemi přáno věčného klidu a mezi námi věčné paměti!" Pohřeb našeho velkého rodáka se tak stal v těžkých dobách naší poroby a hlubokého pokoření manifestaci vůle nepodlehnout fašistickému násilí, pevně věřit, že národ český všechny hrůzy slavně překoná ...