A přece jednou veřejně zapochyboval, zda je opravdu Vladimírem Menšíkem: „Já mám pořád něco takového nevyřešeného. Moje maminka mi vyprávěla, že v porodnici, jak přinášejí novorozeňata, aby je maminky kojily a polaskaly se s nimi, tak najednou jedna paní vykřikla - zařvala dokonce: »To není moje dítě! Vraťte mi moje dítě!« Přiběhly sestry, přišel i pan primář a povídá: »Paní, co tady vyvádíte? To je vaše dítě. Podívejte se, má cedulku na nožičce.« Ona odpověděla: »Cedulka je správná, ale dítě ne!« Ostatní maminky teď nechtěly dávat děti od sebe, a protože neměly tužky, tak si na ně vykusovaly nějaká znamení, aby si je poznaly. A jak mi moje maminka vyprávěla, tak já najednou po letech jsem si řekl: »Nejsem já vyměněný? Tohle přece nejsem já.« - Tak jsem kolikrát se svým jednáním nesouhlasil.“ Ale byl to on.

„Menšík, to je gejzír nápadů, uličnictví, legrací, sopka stále před výbuchem, nezcizitelný originál, sveřepý samorost, neovladatelný živel, neopakovatelný vypravěč...“ Takové dobrozdání vystavila Jiřina Bohdalová, která s ním prožila jako jeho častá herecká partnerka kus pěkného a veselého života.

Narodil se v Ivančicích, jako třeba Alfons Mucha nebo Jan Procházka. Maturoval na strojní průmyslovce, v roce 1953 absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění. Učitelé ho chválili, že umí pěkně zpívat. Uměl to i na klarinet, klavír a mandolínu.

Menšíkův rodný dům v Ivančicích

Na jeden rok byl umístěn k Vesnickému divadlu, pak přišel do Prahy. Paní Olga Menšíková vzpomíná: „S jeho humorem jsem se setkala prvně při představení Žebrácké opery v Divadle E. F. Buriana. Kdosi tam na scéně vykřikl: »Von žere rybu nožem!« takovým způsobem, že jsme se v hledišti všichni odbourali.“

Vladimír Menšík se nechtěl nechat svazovat každodenním účinkováním, proto divadelní prkna trvale opustil a stal se členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov. S jemnou ironií uvedl ještě jeden důvod svého rozhodnutí: „Herec odkázaný jen na divadlo stráví třeba celý život se dvěma třemi režiséry a ve stejném kolektivu, což neprospívá progresivitě jeho růstu.“

Vladimír Menšík při jmenování čestným občanem Ivančic

Vladimír Menšík, dobrák a šprýmař od pohledu, byl režiséry povoláván, aby také v dobrodružných filmech kořenil napětí a vážnost humorem. Tak se událo - pod režijním vedením Karla Kachyni - především ve válečném filmu Práče. A ještě jednou Olga Menšíková: „Když jsme spolu začali chodit, běhali za námi malí kluci a volali: »Práče! Práče!« Já ten film tenkrát ještě neznala, ale už z toho, jak ti kluci byli nadšení, jsem tušila, že na ně musel Vladimírův výkon silně zapůsobit.“

Vladimír Menšík v pohádkovém seriálu ARABELA

Jiný český režisér, František Vláčil, neváhal Vladimíru Menšíkovi nabídnout ve zfilmované Vančurově baladě Markéta Lazarová dramatickou roli. Pravda, potulný mnich působí leckdy směšně, to je však vklad na konto tragické polohy díla.

Jen někteří herci totiž dokáží ztvárnit postavu v rozpětí mezi komickým a tragickým. Někteří? Ti nejlepší. Byl to režisér Vojtěch Jasný, který rozpoznal, že touto vzácnou vlastností a schopností je podarován i Vladimír Menšík. V krátkém časovém období se setkali režisér s hercem při realizaci dvou filmů, které bez nadsázky patří ke korunovačním klenotům české kinematografie: Až přijde kocour a Všichni dobří rodáci. Snad že oba pocházeli z Moravy, měli k sobě tak blízko. Režisér Vojtěch Jasný dokázal Vladimíra Menšíka herecky ukáznit, utišit jeho bohémství. Pohrozil, že jinak mu nebude moci přidělit postavu jednoho ze sedmi kamarádů ve filmu Všichni dobří rodáci. Postavu, která má zvláštní přízvisko: Jořka s pyřkem. To proto, že deformovaný horní ret mu při mluvení mění hlásku „s“ na „ř“.

Sympatický „talent z lidu“ je zosobněním divoké touhy po svobodě a volnosti. Ne, nepůjde znovu do vězení, protože nový režim má nový trest - převýchovu. Jořka s pyřkem nechtěl umřít, myslel si, když se jen trochu zmrzačí, že mu trest odloží, či dokonce odpustí...

Prostý jak písnička je tento Jořka s pyřkem. A stejně tak chvíli veselý, chvíli dojímavý. Film Všichni dobří rodáci, který vypovídá o našem národním osudu a údělu po válce, je naplněním hereckého osudu Vladimíra Menšíka. Bylo mu teprve třicet devět roků a už dosáhl do takových výšin.

Všichni, kdo se s Vladimírem Menšíkem setkali - desítky jeho hereckých kolegů atisíce posluchačů a besedníků -, vzpomínají, jaký to byl vynikající vypravěč. Režisér Zdeněk Podskalský obdivně prohlásil: „Vypravěčské umění Ládi Menšíka provázely dva, dalo by se říci, podpůrné nebo doplňovací talenty. Předně neobyčejná vynalézavost ve výběru slov. Menšík nikdy nedovedl říct větu dvakrát týmiž slovy. To druhé byla neobyčejná výdrž při vyprávění. Láďa stačil sám na několik směn posluchačů, přičemž ani v nejmenším nepolevil na kvalitě, naopak, zdálo se, že čím déle vypráví, tím je to větší legrace.“

Menšíkovy postavy oplývaly výřečností, ať už patřily do klasického dramatického repertoáru, nebo to byli naši současníci. Režisér Elmar Klos želel, že se nenatočil Dobrý voják Švejk jako televizní seriál s Vladimírem Menšíkem v titulní roli. A smál se, že by se Menšík musel tlumit, aby Švejkovo povídání znělo věrohodně.

Miloš Kopecký, který označil Vladimíra Menšíka za přírodní úkaz, o něm napsal: „Režiséři, kteří jej obsadili, mohli mít podle mého názoru dva pocity: jistotu a mírnou obavu. Jistotu, že to bude náramné, a obavu, jestli ho zvládnou. Tušili, že před kamerou nebudou mít jenom skvělého herce, ale výbušninu.“

Vinou nemoci se proluky mezi filmy a televizními inscenacemi zvětšovaly. Ze Spojených států se ozval Miloš Forman a zval ho do filmu Ragtime. Nic by nevadilo, že znal jen trochu anglicky - Forman měl připravenou roli emigranta.

Vladimír Menšík si ale povzdechl, že by se udusil už v letadle. Od Miloše Formana to přitom nebyla jen kamarádská služba. Byl si vědom Menšíkových hereckých kvalit. Ve své knize vzpomínek se zmiňuje o hereckém obsazení filmu Lásky jedné plavovlásky: „Další skvělý herec, Vladimír Menšík, hrál jednoho ze záložáků.“ Pochvala či uznání nemusejí být zaplácány zbytečnými slovy.

Vladimír Menšík se dovedl radovat z pozemských darů. Jako správný pozemšťan věděl, že ráj je tady - na zemi.

Jiří Sovák, který mu byl mnoho let nablízku, se s ním rozloučil: „Nechal po sobě úsměv. Jen se řekne Menšík - a lidé se smějí. Je to lepší, než kdyby tady byl sto let a nezbylo po něm nic.“

Na závěr tohoto článku vám přinášíme krátké vyprávění Vladimíra Menšíka ve formě zvukových souborů.

Vladimír Menšík vypráví o svém strýci - vojákovi
(autorská práva: Český Rozhlas Praha)

- Přehrát pro pomalejší připojení (modem dial up, ISDN)
- Přehrát pro rychlejší připojení (kabelovka, ADSL)

Pro přehrání zvukových souborů potřebujete mít nainstalovaný RealPlayer

Související odkazy k Menšíkovi:
- Expozice Vladimíra Menšíka v Ivančicích (fotogalerie a informace)

Zdroje použité při zpracování článku:
Vzpomínky na Vladimíra Menšíka jsou citovány z knihy Pocta Vladimíru Menšíkovi. Části textu převzaty z časopisu Televize. Vlastníkem autorských práv zvukových souborů je Český rozhlas Praha. Fotky skenovány z knihy Ivančice - Dějiny města či převzaty z WWW stránek věnované Menšíkovi.